času dokáže dokonale přepínat z jednoho jazyka do druhého. Dřívější vý–

zkumy předpokládaly, že oba jazyky vedle sebe existují odděleně. Novější

výzkumy naopak ukazují to, že bilingvní děti mají oba jazyky propojené ­

myslí či mají sny v obou jazycích. 

Typologie bilingvních rodin

Bilingvní rodina je taková, která běžně (s určitou frekvencí) užívá dva ja–

zyky. Tyto rodiny lze dělit: 

Dle jazyků, kterými hovoří členové rodiny:

* Rodiče mají rozdílné mateřské jazyky, avšak znají je oba a střídají je

mezi sebou a svými dětmi.

* Rodiče mají rozdílné mateřské jazyky, ale doma s dětmi hovoří jen

jedním z nich.

* Rodiče mají společný jazyk, ale existují jiné osoby v rodině, které ho–

voří jiným jazykem (prarodiče, vychovatelky, přátelé).

Dle vztahu mezi jazykem užívaným v rodině a jazykem užívaným ve

společnosti:

* Rodina je bilingvní a jazyk komunity se shoduje s jedním z jazyků

užívaných v rodině, který je tím nutně posílen.

* Rodina i komunita je bilingvní shodnými jazyky.

* Rodina je jednojazyčná, ale jazyk rodiny se neshoduje s jazykem uží–

vaným ve společnosti. Jazyk společnosti „doléhá“ do rodiny mnoha

vlivy ­ média, škola, návštěvy, styk s úřady. Tato situace nastává

v případě kolektivního bilingvismu (Romové) či v případě migrace

rodiny do jazykově odlišné společnosti.

* Rodina je monolingvní, ale životní nutnost (většinou povinná návště–

va školy) vedla některé její členy (často ty nejmladší) k přijetí jazyka

okolní společnosti. Tak se může stát, že spolu více komunikuje jedna

generace nově přijatým jazykem a komunikace se starší generací i pů–

vodní jazyk upadají (Siguan, Mackey, 1986).

V této souvislosti je vhodné připomenout, že i v rodinách jednojazyč–

ných dítě hovoří několika různými „kvalitami“ jazyka, podle toho, s kým

v rodině a okolí mluví.

Je též rozdíl v užívání jazyka dle sociokulturního prostředí. V zaostalém

sociokulturním prostředí děti užívají jazyk téměř výlučně k vyjadřování

svých emocí a mluva se vztahuje především k přítomnosti. 

41